V srpnu 2019 jsme u nás v Eschole přivítali první skupinu z řad pedagogů a v následujícím rozhovoru bychom Vám rádi zprostředkovali první dojmy jedné z účastnic, kterou je Mgr. Jana Naščaková, zástupkyně ředitele na Střední průmyslové škole chemické akademika Heyrovského v Ostravě.

Co bylo impulzem k tomu, že jste se přihlásila do tohoto kurzu? Téma koučinku si k nám na školu našlo cestu díky Adamu Wojtovičovi již v minulém školním roce, kdy se tuto službu po dohodě s námi ve spolupráci se školním psychologem pokusil nabídnout nejdříve některým žákům. Jelikož jsem jednu z nich měla tu čest učit, všimla jsem si velké proměny, ke které u ní došlo (ať už v postojích či ve výsledcích ap.) Souběžně s tím u nás Adam hledal odpovědi na otázky vedoucí k tomu, zda je schopen obecně školám nabídnout službu, která by mohla být užitečná nejen pro žáky, ale i jako nástroj pro pedagogy. Výsledkem bylo, že po několika měsících přišel s konkrétním návrhem programu a my jsme do něj měli možnost jako jedni z prvních přihlásit své učitele. I když jsem měla, přiznám se, do určité míry předsudky vůči praxi psychologů a některým novým trendům vůbec, už při prvních setkáních ve mě ta myšlenka zapustila kořeny. Na vedení jsme nabídku důkladně zvažovali a nakonec se rozhodli do toho jít.

Jali jsme se tedy vybírat, koho tam v prvním kole „vyšleme“, kdo by vzhledem ke své roli ve škole mohl z této nabídky asi nejvíce profitovat a kdo by ji zároveň vnímal jako příležitost, nikoliv jako nucenou povinnost. Ač jsem v té době byla pracovně dost přetížená a rozhodnuta zakazovat si všechny další věci navíc, tušila jsem, že tohle by mohlo být něco! Tak jsem se nakonec k účasti odhodlala i já a rozhodně toho nelituju.

S jakým očekáváním jste do kurzu vstupovala?

Určitě se zvědavostí, zvídavostí, otevřeností, připravena věci kriticky uvážit a udělat si vlastní názor, rozhodně nenechat si nic vnutit či bezhlavě přijmout. S touhou zjistit, co je to za „kouzelný“ nástroj, který může člověka v tak krátké době tak zásadně změnit (zaktivizovat, dodat mu sebedůvěru, umožnit mu velmi výrazně se posouvat k cílům, které si, ač s pomocí kouče, přesto de facto sám, zvolí). Se snahou najít alternativní způsob komunikace v ne vždy jednoduchých rozhovorech a pohovorech s kolegy, při jejich vedení, jelikož ne zřídka přicházejí pro radu nebo cítím já, že je třeba něco zásadního sdělit a ne vždy formu prostého nařízení vnímám jako dostatečně efektivní. A v neposlední řadě jsem vstupovala do kurzu i s tajným přáním objevit příležitosti v sobě, odpovědět si na spoustu otázek v  pracovním i osobním životě (udělat si takovou zdravou revizi) a pracovat na sobě.

Jaký je váš první dojem z koučování?

To je dost těžká otázka. Rozhodně kladný. Dále je v něm velké překvapení, jak moc mi mohou prvky koučinku relativně snadno pomoci ulevit sama sobě v někdy i dost vyčerpávajících rozhovorech, kdy za mnou často někdo přichází pro řešení či vyjednávat. A hlavně úžas nad tím, že někdy i to, na co intuitivně hledám odpověď někdy až tvrdohlavě jen u odborníka (či obecně v odborné literatuře), si jsem schopna vlastně plnohodnotně zodpovědět sama. Ale k tomu poznání bych nebyla dospěla nebýt trpělivé neústupnosti a zároveň velmi citlivé a věcné podpoře zkušených koučů vedoucích tento kurz. Díky jim za to! Poučné, úsměvné, osvobozující... Zkrátka mi byl nabídnut nástroj, který maximálně aktivizuje partnera, vše je na něm. Kouč je jen pomocníkem ve smyslu průvodce, ale ten daný člověk sám si určuje pravidla, směr i závěry. Může se při tom cítit bezpečně, jelikož ho nikdo nemanipuluje. Mnohé v sobě s velkým překvapením objeví. Tento přístup rozvíjí zdravé já jelikož posiluje sebedůvěru. Hrozně podporuje myšlení! A to je jedna z věcí, které se mi na něm v neposlední řadě velice líbí.
 
Jaké vidíte možnosti využití této metody ve své školní praxi?

Já osobně v mnoha situacích. Ať už při rozhovorech s kolegy, kde mi umožňuje vyjádřit respekt, dosáhnout aktivizace partnera i částečně zdravě cíleně přenést díl zodpovědnosti na něj, nebo při vedení porad, kde lze prvky koučinku taktéž rozumně uplatňovat a může to přinést aktivnější přístup kolegů. Dále v jednání s žáky či přímo při výuce, např. při sebehodnocení, kdy vedu žáky k aktivnímu pojmenovávání, co se povedlo, na čem pracovat do budoucna, kam se chce ten konkrétní žák posunout, chce-li, a čemu se věnovat a jakými konkrétními kroky toho dosáhnout). Možná i v některých potenciálně konfliktních okamžicích, kdy žák zkouší překračovat pravidla. V případě zejména výchovných poradců, metodiků prevence či třídních učitelů rozhodně při vedení rozhovorů s žáky, a to zdaleka nejen s problémovými. V situacích, kdy hledají cestu svého dalšího uplatnění, prožívají zátěžové situace ve škole či mimo ni, řeší, jak na to či ono a přicházejí s otázkami, na něž hledají odpověď. Krom samotné praxe ve škole pak jistě i v osobním životě, kupř. v období puberty svých ratolestí, které přímo vyzývá ke hledání účinných způsobům komunikace mezi rodiči a dorůstajícími.

Děkujeme za rozhovor a pěknou zpětnou vazbu a přejeme hodně úspěchu v dalším tréninku!